|
Slávka přišla do školky ve věku 4 let. Měla za sebou již docházení do mateřské školy speciální, odkud ji rodiče po 3 měsících odhlásili a ona začala chodit do soukromé mateřské školy. Po této zkušenosti nastoupila do naší školky, kde se za pomoci osobní asistentky již třetím rokem účastní všech aktivit ve školce. Je autistka.
V prvním roce docházení bylo naším hlavním cílem, aby si zvykla na prostředí školky, děti, pedagogy i asistentku, byla schopná účastnit se společných aktivit v rámci svých možností, zvládat změny v průběhu dne, obsloužit se při běžných denních činnostech a minimalizovat strach z neznámého. Vzhledem k tomu, že je Slávka velice kontaktní, mohli jsme přes hry a doteky často dosáhnout toho, aby spolupracovala. Problémem však zůstávala řízená činnost, komunikace a neschopnost přijímat jídlo jiné než kojeneckou stravu v průmyslově vyráběných skleničkách. Výjimkou bylo suché pečivo (bílé bez semínek), mrkev, vařené suché těstoviny i brambory a oblíbený druh sušenky. Z tekutin přijímala pouze vodu.
Po prvním roce docházení, kdy se Slávka dostala do věku předškoláka, bylo jasné, že příjem stravy je nutné začít trénovat, i když se ukazovalo, že pro rodiče je prioritou spíše předškolní příprava, do které příjem pestré stravy nepočítají. Přesto jsme se s nimi na nácviku domluvili a začali jsme.
Nutno podotknout, že již dříve jsme se pokoušeli, aby Slávka jedla to, co ostatní děti ve školce. Bylo to však vždy korunováno silnou odmítavou reakcí, ohromným strachem, křikem či schováváním pod stůl, a tak jsme se vždy vrátili k původnímu modelu příjmu jídla, které si Slávka přinesla z domova.
Blížil se Slávky čas zápisu do školy a návrat k základním sebeobslužným dovednostem, mezi které i příjem stravy počítám, se staly naší prioritou.
Věděli jsme po předchozích zkušenostech, že to nebude jednoduché a že je nutné především ostatním dětem vysvětlit, že křik, válení na zemi, bouchání do stolu či do asistentky je způsobeno tím, že se Slávka bojí a nerozumí jídlu před sebou.
Nácvik měl postupný vývoj a ubíral se cestou občasných pokusů i omylů, než jsme přišli na systém, který nám fungoval a funguje dodnes.
Prvním cílem bylo, aby se Slávka na jídlo na stole alespoň podívala. Začali jsme studenými jídly, jako byly svačiny. Pořídili jsme dělený talíř a do jeho 3 částí vždy vkládali to, co měli ostatní děti – kousek namazaného rohlíku, kousek zeleniny, kousek ovoce. Porce byly velikosti jednoho sousta. Znakem v řeči jsme naznačili- Podívej se na to!
První reakcí bylo Slávky prudké otočení hlavy stranou, vyděšené oči a křik. Vše jsme opakovali několik dní, než se Slávka na jídlo dokázala podívat. Při prvním udržení pohledu na jídlo jsme ji chválili: “Jsi jednička!“ A ukazovali znakem, aby pochopila.
Abychom ji více motivovali, pokládali jsme za talíř její oblíbené jídlo (houska, mrkev, sušenka) pod skleněný džbán tak, aby ho mohla vidět, ale nemohla si ho sama vzít.
Pokládali jsme otázku: „Chceš to?“ A učili ji, aby odpověděla ano. Poté dostala informaci: „Můžeš, až se podíváš, dotkneš, olízneš, kousneš...“ podle toho v jaké fázi nácviku jsme byli.
Poměrně brzy jsme sami začali rozlišovat jídla nikoli na oblíbená a neoblíbená, ale na srozumitelná a nesrozumitelná a přibrali k nácviku i jídla teplá.
Srozumitelným jídlem je například rohlík s máslem, brambory a kuře, knedlík a maso. Nesrozumitelným pak rohlík s pomazánkou, francouzské brambory, rizoto, kdy je mnoho potravin- barev a chutí- smícháno dohromady.
Od prvních pohledů jsme přešli k prvním dotekům a olizování. Celá tato fáze, kdy byla Slávka schopna alespoň olíznout předložený pokrm, trvala měsíc, kdy pravidelně každou svačinu i oběd jsme dělali totéž. Vše bylo zdlouhavé a opravdovým tréninkem naší trpělivosti.
Po prvním měsíci, kdy byla Slávka schopná sníst namazaný chleba s máslem či sýrem a rozšířila se jí paleta přijímané zeleniny i ovoce, jsme přistoupili k fázi- ochutnej to!
Tato fáze byla nejdelší a trvala zhruba 3 měsíce. Cílem bylo, aby byla Slávka schopná sama kousnout do nabízeného jídla. Vždy předcházel stejný postup- podívej se, dotkni se, olízni a následně kousni si. Každý dobrý pokus byl odměněn pochvalou- Jsi jednička, potleskem a jejím oblíbeným jídlem.
Po tuto dobu jsme jí nabízeli pouze srozumitelná jídla, mezi které jsme tu a tam začali vkládat i ta srozumitelná méně.
V okamžiku, kdy byla schopná nabízené jídlo ukousnout, posunuli jsme laťku opět o trochu výše s požadavkem na opakované kousnutí. Aby rozuměla, měla před sebou na stole své oblíbené dřevěné rybičky, které po jedné mohla po každém soustu navlíknout na dřevěnou tyčku. Připravovali jsme jí na stůl tolik rybek, aby byla schopná úkol splnit – 2, 3, 5.
V této fázi bylo také důležité Slávce přímo ukazovat jak se kouše. Asistentka seděla vedle a učila nápodobu ukousnutí, udržení jídla v ústech, rozžvýkání i polykání. Vše dosti názorně s instrukcemi typu: „Teď zavři pusu!“ nebo „ polkni!“ Doplněné dotykem ruky Slávky na její ústa či krk.
Po zhruba 4 měsících od začátku nácviku byla schopná Slávka přijímat svačiny ve stejném rozsahu jako ostatní děti ve školce. Příjem jídla si však ritualizovala úvodní půl hodinou, kdy první 1- 2 sousta doslova po milimetrech ukusovala a „oždibovala“ a pak najednou vše ostatní během 3 minut snědla. Bylo důležité dát jí čas, obrnit se trpělivostí a vytrvat, což nebylo vždy jednoduché. Občas jsme se u jídla střídali 2, neboť nás Slávka zkoušela a měla snahu si vynucovat jen ta jídla, která měla ráda. Vždy platilo, pokud něco chceš, sněz nejdříve nabízené.
V okamžiku, kdy svačiny přestaly být problémem, zaměřili jsme se na teplá jídla, nejdříve srozumitelná a následně ta srozumitelná méně. Vzhledem k jejich pestrosti, barevnosti a možnosti rozličných kombinací jsme věděli, že budeme pravidelně vystaveni odmítavým reakcím. Dnes po roce tréninku, kdy je Slávka schopna ochutnat a sníst většinu nabízených jídel již víme, co jí chutná a co nikoli, a jsme schopni rozlišit, kdy se jedná o strach z neznámého jídla a kdy jí prostě jen jídlo nechutná.
Opět platilo a platí pravidlo- podívej se, dotkni se, olízni, ochutnej, kousni si. Pokud dodržíme tento postup je schopna se u každého jídla najíst.
Odměnou nám všem byla a je Slávky větší spokojenost. Ukazuje se, že struktura, pravidelnost, srozumitelnost, vytrvalost a hlavně trpělivost mají smysl.
Příkladem může být i jedna historka na závěr, kdy právě díky jídlu byla Slávka schopná navázat první interakci s ostatními dětmi. Obrátila se v jídelně na Míšu sedící vedle ní a povídá ťukajíc prstem do talíře před sebou: „ Kaši, jo?“ Míša: „ Dneska jsou brambory, ty trumpeto!“ Slávka: „ Brambory, jo?“ Míša: „ Tak si pro ně dojdi za kuchařkou!“
Slávka vstala, vzala talíř, šla za kuchařkou a povídá: „ Brambory,jo?“
Nikdy bych nevěřila po předchozích nelehkých měsících tréninku, že budu Slávce někdy říkat: „Necpi si toho do pusy tolik najednou!“ nebo „ To už stačilo!“
Mgr. Alena Laláková
Jeden strom, o.s. |
